Rodinná fyzioterapeutka Markéta Pechanová: Při péči o své tělo nezapomínejte i na svou duši
Mgr. Markéta Pechanová (roz. Škudrnová) je fyzioterapeutkou již skoro 15 let. Během své praxe prošla několika nemocnicemi včetně FN v Plzni nebo v pražském Motole. V současnosti provozuje v Klatovech vlastní zdravotnické zařízení s názvem Fyzioterapie Jinak. Specializuje se především na děti, ale dle svých slov je spíše rodinnou fyzioterapeutkou. Co nám o sobě prozradila a co říká na Adjustační ponožky®?
Jak jste se dostala k fyzioterapii?
Mým velkým snem bylo pracovat ve zdravotnictví, proto když jsem si vybírala střední školu, zvítězila střední zdravotnická škola, obor všeobecná sestra. V průběhu studia jsem prošla praxí na většině oddělení FN v Plzni a dalších přilehlých nemocnic. Velmi mě naplňovala práce s dětmi, ale již ke konci studia na „zdrávce“ jsem věděla, že má cesta bude ještě jiná.
Podala jsem si přihlášku na Fakultu zdravotnických studií na ZČU v Plzni a obor zněl jasně, fyzioterapie. Čas plynul a já v roce 2009 nastoupila do Fakultní nemocnice v Motole, kde jsem pak následně strávila skoro jedenáct let. Za tu dobu jsem prošla mnoha odbornými kurzy, při práci jsem si ještě dodělávala magisterské vzdělání, podílela se na výuce studentů 2. LF UK v Praze a po letech jsem se stala úsekovou vedoucí pro fyzioterapeuty a ergoterapeuty.
Za možnost pracovat ve FN v Motole jsem nesmírně vděčná, protože zkušenosti, které jsem tam získala, samozřejmě využívám v další praxi. Velké díky patří kolegyním a kolegům, kteří mě mezi sebe přijali a měli snahu mi předat nové zkušenosti a své know-how. Zastávám názor, že pro všechny terapeuty je nesmírně důležitá praxe.
V Motole jsem pracovala na ambulanci dětské rehabilitace a každý den jsem docházela rehabilitovat děti na lůžkové oddělení dětského kardiocentra a na JIP novorozenecké chirurgie, kde jsem se starala o děti, které byly napojené na plicní ventilaci, a fyzioterapie byla nedílnou součástí péče o ně.
Na svém webu uvádíte, že jste po několika letech praxe změnila svůj profesní přístup. Co bylo příčinou?
Je pravda, že po nějaké době, kdy jsem pracovala v Praze, se u mě objevily zdravotní potíže. Začala jsem být k sobě více upřímná a přiznala si, že práce v nemocnici už mi nečiní takovou radost, kterou bych si v tak krásném oboru, jako je fyzioterapie, představovala.
Člověk za roky praxe vyslechl tolik životních příběhů, že bylo pro mě důležité se na chvíli zastavit, znovu se nadechnout a uvědomit si, že potřebuji změnu. V Motole mi po těch letech odešlo naplnění a já se rozhodla vrátit domů. Domů na Šumavu.
V Klatovech jsem v roce 2019 otevřela nestátní zdravotnické zařízení s názvem Fyzioterapie Jinak.
Proč Fyzioterapie Jinak?
Jak jsem psala výše, během let v praxi jsem prošla řadou odborných kurzů, které mě určitě nějakým způsobem obohatily, ale pořád mi na nich něco chybělo. A to bylo to, co jsem našla v roce 2016 na kurzu Kraniosakrální terapie cestou hluboké relaxace.
Díky tomuto kurzu bych řekla, že jsem změnila svůj dosavadní profesní přístup a celkový pohled na fyzioterapii a fungování lidského těla.
V dnešní době chce být každý zdravý. Pochopitelně, i já chci, ale ne každý je proto ochotný něco udělat. Chceme mít vše hned, ale kolikrát si neuvědomujeme, že to, co se nám objeví jako „zdravotní problém“, nebyla otázka jednoho dne, ale byl to obraz dlouhodobého zanedbávání těla a duše.
Žijeme v uspěchané době, kdy mnoho lidí se za něčím neustále honí. Své zdraví kolikrát dáváme až na poslední místo a začneme si ho všímat až tehdy, když nám dá znamení, že není něco v pořádku. Do té doby to nevnímáme.
Chtěla jsem vytvořit místo, kde budu mít na své klienty dostatek času a budu mít možnost zajímat se, proč přicházejí, co od návštěvy u mě očekávají a s čím jim mohu pomoci. Věřím, že se mi toto místo podařilo vytvořit.
Čemu se aktuálně věnujete? Jací pacienti Vás nejčastěji navštěvují?
Poměrně dlouhou řádku let jsem se prezentovala jako dětská fyzioterapeutka. V současné době bych se nazvala jako rodinná terapeutka. Jak už to bývá, rodiče přijdou na konzultaci se svým narozeným děťátkem a pak i oni sami začnou chodit na terapii, protože každý máme určité bolístky, ať už těla nebo duše.
Moje ordinace je otevřena pro všechny věkové kategorie, ale ve větší míře samozřejmě převažují děti.
Jaké nejčastější potíže trápí dětské pacienty, kteří Vás navštěvují?
To je těžká otázka, ale asi nejčastěji mám ve své ordinaci děti s neurologickými potížemi, děti s dětskou mozkovou obrnou, spinální muskulární atrofií, vzácnými genetickými syndromy atd. Dále se ve své praxi věnuji vyšetření a následně terapii dětských nohou (vyšetření na podoskopu, fyzioterapie + případná výroba individuálních stélek).
Velmi však vítám i preventivní návštěvy, které jsou u rodičů velmi oblíbené.
Zkonzultujeme současný pohybový vývoj jejich dítěte, pokud si nejsou jistí, jak se svým dítkem manipulovat (nemám ráda to slovo), jak ho otáčet na bříško, jak ho zvedat, když neleze – jak podpořit lezení a mnoho dalšího.
Jsem tu proto, abych rodičům dodala důvěru, že vše, co dělají, dělají nejlépe, jak v tu danou chvíli mohou. Případně jim ráda ukážu cestu, jak některé techniky dělat jinak. Vysvětlit jim, že to, že něco občas udělali neideálně svojí nevědomostí, neznamená, že svému dítku zkazili pohybový vývoj a život.
Dva dny v týdnu mám ve své praxi vyčleněné pouze kraniosakrální terapii, kterou ve větší míře využívají dospělí klienti (rodiče), a kde se snažíme dojít k rovnováze celé rodiny a řešit zdravotní potíže z pozice jejich příčin.
Proto taková prosba na všechny: „Při péči o své tělo nezapomínejte i na svou duši.“
Snažte se ve svém životě vnímat to hezčí a hledejte v každém dni radost. Možná budete překvapeni.
Co máte na své práci nejraději?
Řekla bych, že i ve svém věku stále věřím na pohádky a dobré konce. Proto mám na své práci nejraději to, že i když se rodiče dozví od lékařů, že jejich dítko nikdy nebude chodit a ono mi pak vyjde do druhého patra do ordinace a nepotřebuje využít výtah, je to zázrak? Naděje? Že všechno má smysl a je důležité to nevzdat.
To, že se jdu podívat na prodlouženou do tanečních mé klientky s dětskou mozkovou obrnou, vidět tu radost ze života a pohybu? Ano. To je to, co mám na své práci nejraději. To, že si pak řeknu, že to co dělám, má opravdu smysl.
Samozřejmě ne vždy je to tak růžové, jsem si toho vědoma. Mám obrovský respekt k rodičům, za to, co všechno dokáží. A já jim děkuji, že mi projevili důvěru a že se mohu starat o to nejcennější, jejich dítě.
Co naopak ve své práci ráda nemáte?
Mám pocit, že v dnešní době je obrovský trend různých koučů a samozvaných odborníků na všechno. Sociální sítě jsou přemnožené různými návody, jak pečovat o sebe nebo o své dítko. Ne všechny informace jsou však důvěryhodné a u klientů (rodičů) to může vést k velké nejistotě. Docílí se akorát toho, že opustí svoji intuici a tím i svůj zdravý selský rozum. Chápu, že chtějí pro sebe i pro své dítko to nejlepší, ale někdy se v nadbytku informací ztratí.
Zde bych řekla, že dokonale platí krásné české rčení „Důvěřuj, ale prověřuj.“ To by mohlo být takovým mottem pro výběr svého terapeuta/terapeutky.
Je důležité si se svým terapeutem lidsky sednout. Přece jen návštěvy bývají velmi osobní a trávíme společně spoustu času. Proto, pokud vám terapeut z nějakého důvodu nesedne a necítíte se u něj dobře a v bezpečí, je v pořádku ho změnit. Jak říká moje kamarádka „Není člověk ten, aby se líbil lidem všem.“ Stejně tak já a mé názory nemusí vyhovovat každému a je to tak naprosto v pořádku. Každý jsme tu sám za sebe.